V malé vesničce, kde jsme tehdy bydleli, každá sebemenší událost zasáhla do poklidného života jejích obyvatel. V té době si lidé ani nepomysleli, že se jednou objeví nějaká televize a obohatí i ukradne jim jejich volný čas.

Najednou tu byly volby, a to první poválečné. V Čechách se volily čtyři strany. Přesné názvy bych mohla opsat z učebnice dějepisu své vnučky, ale pro lidi to stejně byli podle tehdejšího pořadí komunisti, národní socialisti, lidovci a sociální demokrati.

Dětská hra

Vzrušené debaty dospělých se přenesly i na mě. Začala jsem volby brát jako hru. Táta se rozhodl volit sociální demokraty a maminka národní socialisty. Říkalo se, že lidé, kteří chodí do kostela, budou volit lidovce. Od kostela a hřbitova dělila školu, kde jsme bydleli, společná zeď. Byla nízká, a tak mi nikdy neušlo, co se za ní odehrává. Bylo tedy rozhodnuto: Já budu lidovec.

Ve volební nabídce ale zbývala ještě jedna strana. Tu mohl obsadit jen poslední člen naší rodiny - moje malinká sestřička. „Ty budeš komunista“, poručila jsem jí. Nějak ji to pro ni nezvyklé slovo zaujalo, protože pobíhala po bytě a žvatlala: „Já šem komuništa!“ Tím naše rodina pokryla všechny nabízené strany a stala se tedy všestranickou. Tak proběhly mé první „volby“, volby v uvozovkách.

Moje první volby

Ty opravdové první volby mě zastihly v době studií v 50. letech. Všichni studenti, kteří dosáhli osmnácti let, se zařadili před školou do průvodu a za doprovodu místní kapely pochodovali k radnici. V ruce jsme drželi volební lístek a takřka bez zastavení jej vhodili do urny.

Vybírat stejně nebylo z čeho, kandidátka existovala pouze jedna. Ani poprvé, ani pak později jsme si nedovolili k volbám nejít. Za nemocnými přicházeli volební komisaři domů nebo do nemocnice. Účast tedy byla skoro vždy stoprocentní. Proč tedy „skoro vždy“, když účast byla povinná?

Tak stát odplácel

Moje přítelkyně, paní Jitka Seligerová z Čáslavi, mi vyprávěla příběh svého otce. Ten jako důstojník Československé armády po vypuknutí druhé světové války odešel za hranice bojovat za vlast. Maminku odvezli do koncentračního tábora. Čtyři děti vychovávala teta se strýcem. Válku oba rodiče přežili. Maminka však následkem prožitých útrap zanedlouho zemřela.

Po roce 1948 byl otec - jako mnoho dalších bojovníků za vlast v cizině - odsouzen a uvězněn. To, že sdílel jednu celu s fašistou, který se mu vysmíval, bylo pro něj největším ponížením. Po návratu z vězení se pravidelně nezúčastňoval voleb, a tak jeho pražský volební obvod nikdy neměl stoprocentní účast. Byla to prý alespoň malá vzpoura proti státu, který se k němu tak krutě a nespravedlivě zachoval.

Svérázná teta

Po tomto smutném příběhu zase trochu odlehčení. Jednou v čase předvolebním jsem se svou starou tetou procházela městem. U vývěsní tabule se teta zastavila a prohlížela kandidátku. „Jéééžíši! Co ten tu dělá? Vždyť neukočíroval ani dílnu. A teď chce ukočírovat město? Jééé! A tady ten je ještě horší. Pojď pryč.“ Ráda jsem tetu poslechla. To její hlasité kádrování kandidátů nebylo tehdy pro všechny uši.

Přišla listopadová revoluce. Teta radostí plakala do telefonu: „Už jsem nevěřila, že se téhle doby dočkám.“ Před každými volbami mi pak zavolala: „Přijď, budeme vybírat kandidáty. Ty znáš někoho, já znám někoho, dáme to dohromady.“

Nejvíc se nám oběma líbily plachty, kde byly uvedeny všechny volební strany. Stanovený počet kandidátů se mohl napříč stranami zakřížkovat. „Tak, tenhle se mi líbí,“ řekla například teta. „Znala jsem jeho mámu. Byla pracovitá, skromná a sama vychovala tři kluky. Její syn bude jistě po ní. Dávám mu křížek.“ A tak jsme s tetou křížkovaly celé odpoledne a pak se rozešly s dobrým pocitem.

Moje milovaná teta se dožila 98 let. Žádné volby nevynechala, i když to někdy nebývalo podle jejího gusta. Často ji mrzelo, že ti „mlaďoši“ k volbám nechodí. Tak co, mlaďoši, že byste tentokrát přece jen… Šťastnou ruku nám všem!

Alena Šuchmannová, Kutná Hora