Na šedesátá léta vzpomínám jako na nejhezčí období svého života. Žili jsme v odlesku světové výstavy EXPO 58 v Bruselu, kde náš československý pavilon doslova zazářil. Celý svět uviděl, jak chytré mozky a šikovné ruce mají lidé v tom malém Československu.

I na našem domácím trhu jsme postupně měli možnost zakoupit zboží inspirované Bruselem. Všechno tehdy bylo odlehčené a pro nás zvláštní, ať se jednalo o užitkové předměty, či nábytek. My ženy jsme konečně měly možnost vkusně se oblékat. Lehce se daly sehnat i příslušné doplňky, tedy lodičky, kabelky, rukavičky…

V té době byl pestrý i kulturní život. Městská divadla pražská předváděla úžasné inscenace. Dodnes vzpomínám na Obchodníka s deštěm v podání Dany Medřické a Radovana Lukavského. Navštěvovali jsme Činoherní klub, Laternu magiku, Semafor…

Pražské jaro

Pak přišlo tak zvané pražské jaro. V politickém životě se konečně objevil člověk mladý, usměvavý a nabízel nám socialismus s lidskou tváří. Tehdy tuto nabídku Alexandra Dubčeka národ s nadšením přijal. Až s odstupem času jsme poznali, že nechceme přistoupit na socialismus s jakoukoliv tváří. Ale v té době jsme děkovali za každou změnu.

Byla zrušena cenzura. Konečně jsme se dozvídali pravdu o politických procesech z padesátých let. Kupovala jsem troje noviny denně. Mohli jsme svobodně mluvit. V Praze vedle Dětského domu vznikl Hyde Park. Na pultech v knihkupectvích se objevily knihy Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Bohumila Hrabala… V našem učitelském sboru někdo navrhl, aby nás děti místo soudruhu a soudružko oslovovaly pane učiteli a paní učitelko. Všichni jsme s radostí souhlasili.

V zakázaném pásmu

Moje prázdniny v roce 1968 byly skvělé. Na závěr jsme s kamarádkou Hanou zvolily putování po Jizerských horách s ubytováním v Hejnicích. Večer 20. srpna jsme protancovaly v restauraci Obří sud v Libverdě.

Ráno nás probudil nějaký hluk. Otevřela jsem střešní okénko a hlásila rozespalé kamarádce: „Asi filmujou. Pod námi jsou tanky a před krámkem s potravinami stojí dlouhá fronta.“ Vtom přiběhla správcová chaty. „Děvčata, honem domů! V Praze jsou Rusové!“ Paní správcová si v rozrušení neuvědomila, že je má i před chatou. Zapnula jsem rádio. „Tak - a je to v troubě! Dnes už, Hanko, Frýdlant neuvidíme. Musíme rychle prchat domů.“

Stoply jsme malý náklaďák. Řidič jel do Mladé Boleslavi, což se nám hodilo. „Děvčata, na hlavních silnicích budou Rusové. Vezmeme to přes hraniční pásmo. Nemá se to, ale zdejší kluci už mě tu znají.“ Vjeli jsme do lesa. Po chvíli nám cestu zatarasil tank. Stál napříč a měl spadlý pás. „Já ho umím nasadit,“ řekl náš řidič, „sloužil jsem u tankistů. Ale jim nepomůžu.“

Posádku tanku tvořili vojáci neruské národnosti. Jediný evropsky vyhlížející byl velitel, odhadem tak v našem věku. Popošla jsem k němu. „Budete do nás střílet?“ - „V svoju sestru streljať něbuděm.“ - „Tak to seš, brácho, hodnej.“

Sedla jsem si na klády a začala svačit. Je zajímavé, že jsme se ani teď, ani později nebáli. Byl to asi pro všechny lidi šok. Dalo se čekat, že to, jak si naše malá zemička začíná žít po svém, bude pro někoho trnem v oku. Ale že nás přijedou usměrňovat zrovna tanky, to jsme přece jen nečekali.

Dost dlouho jsme na těch kládách seděli. Náš „taxikář“ - bývalý tankista - škodolibě pozoroval, jak se vojáci namáhají. Nikdy bych byla nevěřila, že se jednou ocitnu s náklaďákem v zakázaném hraničním pásmu, a to s několika narušiteli, z nichž cizinci měli s sebou i tank. Kde jsou výstražné světlice? A proč není slyšet štěkot hlídacích psů? Tak to přece známe z filmů. Naši ochránci hranic měli tehdy asi jiné starosti. Jejich kasárna prý osvoboditelé obsadili už v noci.

Konečně pás nasazen, překážka odstraněna a my vyjíždíme na veřejnou cestu. Čekalo nás ale nemenší dobrodružství, než jsme zažili dosud. Náš známý tank byl alespoň v klidu. Ne tak ty ostatní. Často jezdily v protisměru, míjeli jsme náklaďák, který skončil ve škarpě. V Mladé Boleslavi se s námi náš zachránce rozloučil a my s Hankou pokračovaly v další dobrodružné cestě směr Praha. 

Zraněná Praha

Hančino pozvání přespat u ní v Praze jsem kvůli již určitě vystrašeným rodičům odmítla. Rozhodla jsem se proto odjet domů. Masarykovo nádraží bylo zablokované. Kolem Prašné brány projížděly tanky a mezi nimi se pohybovalo obrněné vozidlo. Na něm stáli mladí lidé s československým praporem a opakovaně volali: „Dvádcať vosjem mjortvych v Práge!“ V pasáži Slovanského domu mě zaujala skupina lidí s visačkami na klopě. Byli to holandští lékaři, kteří se zde zúčastnili sympozia. Vyděšeně a nechápavě se dívali na projíždějící tanky.

Václavské náměstí bylo od Můstku po sochu sv. Václava zaplněné tanky, vozy a protestujícími Čechy. Na tancích seděli vojáci a sem tam vystřelili. Kdykoliv se ozvala střelba, všichni jsme se schovali v nejbližší pasáži. S davem jsem se dostala až k soše sv. Václava. Při pohledu na Národní muzeum jsem se poprvé rozbrečela. Omítka této nám tak drahé budovy vypadala jako lidská kůže posetá neštovicemi. Naši „osvoboditelé“ si asi mysleli, že před sebou mají parlament nebo rozhlas.

Rozhořčení Češi se snažili vojákům vysvětlit, že tu žádná kontrarevoluce není a že nepotřebujeme od nikoho vysvobodit. Jejich reakce byla různá. Jeden velitel se odvolával na Majakovského, někteří vojáci mysleli, že nás napadli západní Němci.

Na Vinohradské třídě vypadané výklady, chodníky plné skla, stromy podél ulice rozdrcené, dým z hořícího autobusu a tanku. Hořel Československý rozhlas, střílelo se i na domy kolem. Z jednoho vyběhla paní a křičela, že právě zastřelili na záchodě jejího souseda. Vzala jsem si na památku kousek roztaveného kovu z autobusu a dřívko z rozježděného stromu.

Kutnohorská křižovatka

Na kutnohorské křižovatce nad hostincem U Musilů (dnes Hruškovna) stál voják a ukazoval tankům, které přijížděly od Prahy, aby zahnuly vpravo ke chrámu sv. Barbory. Proud vozidel neměl konce. Když vojákovi, jenž brečel hlady, někdo přinesl kastrůlek s jídlem, nějaká dívka si nasadila jeho čepici, vzala směrovku a odbavovala vozidla dál. Úplná tragikomedie!

Na silnici pod Barborou jeden tank prorazil zeď a skončil v přilehlém sadu. V Poličanech ležel tank ve škarpě. Říkalo se, že v něm jeden voják zemřel a že ho zakopali do jámy. Zbytek posádky prý ujel. Z autobusu bylo vidět, jak před tankem stojí jeho velitel a brečí.

Člověk v sobě přemáhal pocit nenávisti a lítosti.

Podivný školní rok

Skončily prázdniny a nastal školní rok. Bylo 3. září 1968. Ve sborovně nás přivítal pan ředitel těmito slovy: „Kolegové, zaměstnání lze ztratit a najít, ale čest ne.“ Všichni jsme povstali a poslouchali jeho rozechvělý hlas.

Tehdy jsem zahajovala školní rok před školou. Okolí bylo zdevastované tanky, škarpy se proměnily v zákopy plné rozdrcených švestek, hlavice telegrafního sloupu trčela nad silnicí ve spleti drátů. „Děti,“ začala jsem hlasem plným emocí, „nikdy nezapomeňte na tento den…“

Když dostala vojska pokyn odsunout se z hlavních silnic, tanky a ostatní vozidla jezdily kolem školy nepřetržitě i tři hodiny. Jednou po návratu do svého podnájmu jsem zjistila, že ve slepé uličce pod okny domu stojí tank s hlavní namířenou do mého pokojíčku. Tu noc a pak ještě jednu jsem (ne)spala na zemi. Třetí den tank záhadně zmizel. Podobných příhod bylo víc.

Pan ředitel čest neztratil. Rok před důchodem byl zbaven ředitelské funkce a do zaměstnání dojížděl vlakem.

Předseda místní organizace strany, starý a poctivý člověk, který nám s nadšením vyprávěl o tajném vysočanském sjezdu, prodal domek a odešel s manželkou někam do pohraničí.

Já jsem se tehdy vdala a odstěhovala se z místa, kde se mi hodně líbilo.

Ještě malý dodatek. Oslovení pane učiteli a paní učitelko prý v době normalizace ze všech zápisů vyzmizíkovali.

Tak takhle jsem to viděla a zažila tenkrát v osmašedesátém.

Alena Šuchmannová, Kutná Hora

Řídící učitel Obecné školy v Petrovicích II Josef Heinrich ve válečném období.
Vzpomínky Aleny Šuchmannové: Válka je vůl