Jedenáct brněnských vysokoškoláků se v osmašedesátém roce vydalo pěšky do Prahy na americké velvyslanectví protestovat proti válce ve Vietnamu. Nesli transparent a ceduli s ústředním heslem „Válka je vůl“. Ladislava Kadavý, autor článku, se tehdy pochodu zúčastnil.

Čtenáře Kutnohorského deníku může zajímat,že před Čáslaví studenty uvítala paní s ošatkou jablek, že zde přespali v zemědělské škole a že se k nim přidali čtyři kluci z této školy a patnáct čáslavských strojařů. Vysilující a 238 km dlouhý pochod trval sedm dní. Z Brna vyšla skupinka jedenácti studentů, do Prahy jich dorazilo pětatřicet.

Kostel v Petrovicích II.Zdroj: archiv Aleny ŠuchmannovéTento příběh je velmi pestrý a zajímavý, ale o něm dnes nebudu psát. Prazvláštní studentské heslo mi připomnělo jinou válku. Tu, kterou jsem prožila jako dítě v malé vesničce Petrovice II na Uhlířskojanovicku, kde otec Josef Heinrich působil na obecné škole jako řídící učitel. Petrovice měly asi jen pětadvacet domků, kostel a dřevěnou zvoničku, ale také krámek se smíšeným zbožím.

Nechyběla zde ani hospoda. Na potravinové lístky a šatenky se toho moc nenakoupilo, ale snad v každém stavení chovali hospodáři nějakou tu drůbež, pěstovali zeleninu a sklízeli ovoce. Nevím, že by se tu vyskytly nějaké sousedské nesváry.

Byla ale válka. Pamatuji se na dny, kdy jsem spávala oblečená a ve šněrovacích botách. V kuchyni na zemi ležela kostkovaná deka s tím nejnutnějším, co člověk potřebuje k rychlému útěku. Při vyučování jsme nacvičovali přesun do úkrytu, který byl zřízen ve školním sklepě. Ale to vše až mnohem později, když se blížil konec války.

Smutná událost

Vzpomínám i na smutnou událost, která zasáhla rodinu pana učitele Jaroslava Laušmana, otcova kolegy a přítele z nedalekých Zderadin. Jeho bratr, ministr Bohumil Laušman, hovořil z Londýna pod vlastním jménem. Dodnes vidím před sebou paní Laušmanovou, jak sedí u nás na gauči a pláče, že jejího manžela zatklo gestapo.

Gestapem byl zatčen také pan František Procházka, řídící učitel ze sousedního Čestína. Byl starostou Svazu českého hasičstva. Hasiči se pod jeho vedením aktivně zapojovali do odboje.

Za války museli Češi odevzdat motorová vozidla. A tak táta přišel o svou milovanou motorku značky Jawa 250, na kterou si z učitelského platu pracně našetřil. Přes zákaz ještě jednou objel vesnici a na protest odšrouboval zadní sedlo, což mu nemuselo projít. S tím sedlem jsme se stěhovali a léta se povalovalo po půdách.

Když se v Německu kvůli systematickému bombardování stával život nesnesitelným, ženy, děti a starci byli odváženi tam, kde bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Tedy i do našeho protektorátu. Tito uprchlíci se z moci úřední nazývali „národní hosté“. Malá skupina - asi dvě rodiny - byla nastěhována i do naší petrovické školy. „Hosté“ obsadili v 1. patře obě třídy a malou kuchyňku, kde se žákyně z vyšších tříd učily vařit. Pro vyučování zbyl jen kabinet v přízemí.

Žáci Obecné školy v Petrovicích II ve školním roce 1942/1943.Zdroj: archiv Aleny Šuchmannové

Bezruký důstojník

S celkem neškodnými Němci zde pobýval i bezruký důstojník. Ten byl opravdu nebezpečný. Protože se nudil, stále vyhledával otce, který uměl německy, urážel ho a dokazoval mu svou nadřazenost. Říkal, že Němci jsou dobře vyzbrojeni a mají plynové masky. Češi prý chcípnou jako myši. Tento výrok si dodnes pamatuji. Natahovala jsem vždy uši, když si rodiče něco zajímavého povídali. A to, že chcípneme jako myši, mě asi tenkrát vyděsilo.

Táta se uklidňoval tím, že si večer, když bylo zatemněno, nasadil sluchátka a poslouchal Londýn. Po zprávách odešel do kůlny, kde pod hromadou uhlí ukrýval mapu. Byla stará a celá podlepená. Červenou pastelkou začal označovat, kam až spojenci postoupili, což se právě dozvěděl z Londýna. Za poslech byl tehdy trest smrti. A nepřítel žil pouze o patro výš.

Mezi uprchlíky mě zajímaly dvě dívky. Obě měly jméno Elsa. Ta asi pětiletá vybíhala ze školy mezi děti. Hrála si s námi a nějak nám nevadila. Druhá Elsa byla asi třináctiletá a velmi hezká. Jednou zaklepala na kabinet, kde jsme se učili. Táta ji raději poslal pryč. Kdyby do ní náhodou některý kluk strčil, nemuselo by to dopadnout dobře. Byla totiž dcerou toho zlého důstojníka.

Přišel 5. květen 1945. V Praze vypuklo povstání. Probudil mě nějaký hluk. To pan školník Rejhon strhával ze školy německý nápis. Už tedy ne SCHULE, ale zase jen ŠKOLA!

Zvláštní vlajka

Na místním krámku se objevila zvláštní vlajka: červenobílá s modrým klínem. Poprvé v životě jsem viděla naši československou vlajku. Kupec pan Matěj Havlíček ji vytáhl odněkud z úkrytu, kde byla po celou válku schovaná. Zároveň začal prodávat červenomodrobílou trikoloru. Honem jsme si ji s kamarádkou koupily a začaly pobíhat po návsi.

Naši si vyprávěli, že uprchlíci proklínají Hitlera. Jednoruký důstojník už na škole nebydlel. Byl odvelen, aby ještě na poslední chvíli posílil německou armádu. Najednou Praha volala o pomoc. Vlajky a trikolory opět do úkrytu!

Rudá armáda k nám do Petrovic přijela na koních 11. května. Vojáci se usadili na louce u sousedů. Místní ženy pomáhaly krájet brambory a vařit je ve velkém kotli. Muži nosili osvoboditelům domácí kořaličku. Všichni se radovali.

Nemohu zapomenout, že když bylo opravdu vyhráno, ke škole přišla skupina mužů s lopatami a vidlemi. Nebyli to místní ani známí z okolních vesnic, ale lidé odněkud. Takoví ti nahonem partyzáni. Táta tehdy před nimi zamkl školu se slovy: „To nemůžete. Vždyť jsou tam jen ženské a děti.“

Národní hosté byli později na pokyn úřadů odvedeni na křižovatku, odkud je měli odvézt prchající Němci. Proběhla jsem třídami. Na zemi slamníky, v rohu hromada brambor a starého nádobí. Došlo mi, že v posledních dnech museli naši „hosté“ svého vůdce proklínat.

Revolver v zádech

Během protektorátu ve třídách povinně visely portréty Adolfa Hitlera a Emila Háchy. Otec je po odchodu uprchlíků začal sundavat. Obrázky házel na hromadu odpadků, rámy a sklo odkládal k dalšímu použití. S Hitlerem v ruce ho zastihl podnapilý ruský důstojník. Marně se táta pokoušel vysvětlit, že mu jde jen o skla a rámečky.

Důstojník opřel tátovi revolver o záda a odvedl ho do sklepa, který zamkl. My s maminkou nic netušily. Důstojník přišel do kuchyně, podíval se na mou malou sestřičku v postýlce, vzal si několik lahví rybízové šťávy a mlčky přes zahradu odešel.

Sklep sloužil jako kryt. Po žebříku postaveném k okénku táta vylezl a do večera se schovával v polích. Celá rodina se sešla u sousedů, kteří nás nechali u sebe přespat. Ráno nás probudil nářek. Po odjezdu vojáků sousedé shrabali zbylé seno, které jim půjčili pro koně. Byla v něm nějaká výbušnina, která mladé paní Hoškové vyrazila oko a poranila bradu.

Otec po celý život cítil kov hlavně v zádech. Paní Hošková žila se skleněným okem. Ministr Laušman, předseda České strany sociálně demokratické a představitel druhého odboje, zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1963 v komunistickém vězení v Ruzyni. Oba učitelé - Jaroslav Laušman a František Procházka - byli umučeni v Terezíně.

Vzpomínám na obě Elsy. Na tu malou, co si stále chtěla s námi hrát, i na tu starší, která by se tehdy ráda učila.

Znovu beru do ruky padesát let staré noviny Student a ukládám je do krabice. V duchu píšu na všechny sloupy světa heslo brněnských studentů: Válka je vůl.

Alena Šuchmannová, Kutná Hora

Ilustrační fotografie.
Zamyšlení důchodkyně nad prezidentskými volbami