„Byl jsem zrovna na půdě, když se přihnala bouře. Zavřel jsem poklop, vedoucí na střechu. Připadalo mi, že do dvířek někdo obrovskou silou kope,“ tenkrát popsal František Drobek. Nešlo však o „kopance“, ale o ničivé poryvy větru.

Zatímco se skrýval na půdě a doufal, že kryt dvířek nápor vichřice vydrží, na střeše se odehrávala spoušť, srovnatelná se scénami z amerického katastrofického filmu. Vítr utrhl plech kryjící střechu a zmuchlal jej doslova jako papír na jejím okraji.

Nápor větru nevydržel ani komín. Když se František Drobek pokusil svůj úkryt opustit, zjistil, že vzduchem poletují cihly z rozpadlého kouřovodu. „Nechtěl jsem riskovat a víko okamžitě opět zabouchl,“ popsal.

Vichřice řádila jen několik okamžiků, ale škody stačila napáchat obrovské. Drobkovi poté do ranních hodin zajišťovali střechu proti dešti. Do domu totiž začalo okamžitě zatékat, voda odkrytou střechou pronikla až o dvě patra níže.

Menší škody, ale rovněž zážitky, při kterých šlo přinejmenším o zdraví, zažili manželé Vránovi, vlastnící rodinný dům ve Štipoklasech. Josef Vrána byl zrovna na zahradě, když se zvedl vítr. Muž se rozhodl zajistit skleník a zprvu uvažoval o tom, že se v něm ukryje před deštěm. Pak děkoval bohu, že tak neučinil. Jakmile totiž skleník opustil, zřítila se za ním jedna ze stěn skleníku, tvořená třílitrovými sklenicemi.