Kudy teď?

Vodáci opatrně přijíždí k „našemu" zrádnému jezu, balancují na jeho hranici a obhlíží, jak ho co nejsnadněji a pokud možno bez „cvaknutí" – jak se ve vodácké hantýrce říká vyklopení z lodi do vody – záludnou překážku překonat.

„Slečno, poradíte nám?" volá na mě jeden z vodáků. Jistě. Nejlepší je loďku buď pomocí provázku převést, nebo se odvážně pustit do retardéru uprostřed. Ale pozor – nejen, že loďku čeká při projíždění nejprve překonání asi půlmetrového schodu, navíc se musí dole vymotat z divokého proudu a vln, které „kánojku" mohutně zalijí. Zatopení lodi vodou a následné odporoučení se ke dnu zde nebývá výjimkou.
Sleduji, jak se vodáci se situací vypořádají. „Vybruslí" z toho elegantně. Ženy a malé děti vysadí u břehu. Ti méně odvážní loďku bokem pomalu převedou přes jez, čtyři loďky se rozhodnou pokořit retardér.

close Vodáci na Sázavě u jezu v Kácově. zoom_in

Vodácká hantýrka

Zatímco sleduji jejich počínání, vybavuji si svůj vlastní vodácký kurz. Tenkrát jsem vyfasovala v kanoi pozici „zadáka", zatímco spolužačka si užívala vepředu pozici „háčka". Úkolem „zadáka" je kormidlování lodi, „háček" pak upozorňuje na případné překážky před lodí. Zatímco kamarádka si tenkrát užívala peřeje, které jí soustavně omývaly obličej, mně po pěti dnech kormidlování lodi v noci po příjezdu cukalo v ruce.
Vodácká hantýrka má své kouzlo – je uší libá. Krásným slovíčkem je také slovo „šlajsna". „Šlajsna umožňuje zdolání jezu. Projíždí se takovým zúženým průjezdem," popsal význam Jiří Pech z vodáckého oddílu v Nových Dvorech. Právě při zdolávání jezu hrozí nejčastěji „cvaknutí". „No a ve šlajsně často narazíte na retardér – to jsou takové gumy, které loďku při průjezdu zpomalí," dodal zkušený vodák další slovo z odrůdy českého jazyka – „vodáčtiny".

close Vodáci na Sázavě u jezu v Kácově. zoom_in

Veselá kopa

Nejen podle toho, co se odehrává před mýma očima, ale i na základě příběhu, vyprávěných známými, můžu říci: vodáci jsou veselá kopa. Vedle rodin s dětmi vyráží na vodu celé party kamarádů, které si chtějí dosyta užít léto.

Smíchy jsem se svíjela při vyprávění Martina Karafiáta, který popisoval, jak poté, co ho posedlo nadšení pro vodáctví, 
s bratrem zakoupili opravdu velmi starou loďku. „Naším cílem bylo sjet úsek Sázavy z Ledče do Vlastějovic. Už po několika metrech však začala stará loďka nabírat vodu, několikrát jsme ji dokonce s pomocí ostatních vodáků museli lovit ze dna řeky a pracně vytahovat na břeh," popsal se smíchem. Jejich cíle – vlastějovického jezu – nakonec nedosáhli. Pár metrů před jezem se jejich loďka během tří vteřin odporoučela opět na dno Sázavy.

Rovnici stará loď = to pravé dobrodružství potvrdila i Nela Jandová, další z odvážlivců, kteří si troufli na řeku. „Málokdo v dnešní době jezdil na vodu na laminátových lodích, na kterých hrozila díra hned po prvním kamenu. To byl teprve zážitek, vyhýbat se, abyste z lodě neměli hned ponorku. Lodě, které teď půjčují, jsou skoro nerozbitné, ale to dobrodružství není takové," popsala.

close Vodáci na Sázavě u jezu v Kácově. zoom_in

Ze zápisků začátečníka

Vodáctví jako jeden z mála sportů je vhodný i pro naprosté začátečníky. Stačí, když člověk umí plavat. Nezapomenu, když tenkrát na kurzu jsme podle zásad si jako začátečníci „trénovali" ovládání lodi na klidném úseku řeky. Loďka zatáčela sama hned doprava, hned doleva, jelikož jela celá třída, našich asi patnáct lodí hrálo „strkanou". Náš nácvik trval asi pět minut. No naučí se za tu dobu někdo neposednou kanoi ovládat?

Zatěžkávací zkoušku představoval první jez, který následoval po pár metrech. Polovina z nás tak prvně okusila teplotu vody. A co je úkolem vodáka při cvaknutí? Jako první chytit pádlo – za jeho utopení se platí – a barel – v tom je zase svačina!

JAK SE ČEKÁ NA VODÁKY U JEZU? HODNĚ DLOUHO!

Vyjet kamkoli, jak se říká, „naslepo", fotit s nadějí, že tam snad něco bude, nikdy není úplně dobrý nápad. To přesně jsem si potvrdila při fotografování vodáků na Sázavě v Kácově. Když jsem dostala za úkol udělat fotografie, říkala jsem si: „V pohodě. Je teplo, dokonce týden po prodlouženém víkendu. Lidi jsou na dovolených. Sázava bude plná vodáků."

Ó! Jak jsem se mýlila. Přijela jsem do Kácova, sešla kolem zámku dolů k řece – a hle, nikde nikdo. Široko daleko jediná lodička byla na druhém břehu u přeplněného kempu, ale vypadala, že už hodně dlouho nejela. Můj doprovod mě upozornil na zaplněnou hospůdku s tím, že by tam mohli být odpočívající vodáci. Přiléhavé úbory sedících hostů a několik desítek kol opřených o plot zahrádky restaurace ale napovídaly, že tito lidé na aktivní dovolené jsou, ale s vodou nemají nic společného. Sedli jsme si tu na jednu z laviček a čekali… a čekali… a čekali… a… zase čekali. Po celé toto více než hodinu dlouhé čekání jsem se uklidňovala tím, že jsou dvě hodiny odpoledne, že vodáci třeba někde obědvají a že jsem se sem netáhla zbytečně.

close Vodáci na Sázavě u jezu v Kácově. zoom_in

Po téměř hodině a půl utrpení se v dáli objevila lodička. Pár v ní působil, že ví přesně, co dělá. Stoupla jsem si na břeh k přímé vyhlídce na jez a čekala jsem, až se vodáci rozhodnou ke sjezdu. Dvojice přijela, ale těsně před jezem se otočila a zamířila ke břehu. Naštěstí hned za nimi jela skupina raftů. „Skvělé," říkala jsem si. I ti však zastavili těsně před jezem a do divokých vod se jim nechtělo. Takto se tu nakonec sešly asi tři desítky lodiček a všichni se rozhodli nejprve terén u jezu řádně prozkoumat a podrobně probrat mezi sebou.

Nakonec se přece všichni do svých kánoí, člunů, raftů a podobných vodních strojů na lidský pohon vrátili a začali jeden po druhém sjíždět jez. Tedy pokoušely se o to – v jezu bylo málo vody a většina z nich musela loď nakonec dolů snášet. Ale v závěru není nač si stěžovat. Fotografie ze Sázavy po dvou hodinách čekání, spálených ramenech od slunce, lehké dehydrataci a otlačeninách z lavičky přece jen vznikly.