„Před pěti lety jsem měl doma zaplavenou garáž, stodolu, kotelnu a sklep, ale do obytných částí se voda naštěstí nedostala, nebyla ani uvnitř restaurace,“ zavzpomínal na památný rok 2002 šedesátiletý podnikatel s tím, že mnohem horší to bylo loni na jaře. „Voda se valila ve dvou etapách. Při druhé vlně nám v hospodě nestačily vysoké holínky, z domova jsme museli odjet,“ vylíčil hrůzy povodní a pro příčinu druhé vydatné záplavy měl hned i vysvětlení: „Shodli jsme se na tom, že to způsobilo vypouštění nádrže Želivky. Voda, která z ní odtekla, ještě více zvýšila hladinu Sázavy.

Několik dní, kdy byla situace kritická, přečkal Josef Jánošík s manželkou u dcery v Praze. Po návratu je čekaly nepříjemné opravy a zařizování. „Doma jsme byli nuceni omlátit omítky, opravit dřevěnou podlahu, přišli jsme o spotřebiče, některý nábytek a další věci. Začali jsme tím nejnutnějším, ještě potřebujeme nahodit fasádu a opravit neobytné prostory,“ naznačil Jánošík.

Restaurace byla mimo provoz skoro čtyři měsíce, velká voda zničila hlavně vybavení kuchyně. Škoda na majetku Josefa Jánošíka byla vyčíslena na více než dva miliony korun. „Od státu jsem dostal zanedbatelnou částku, požádal jsem tedy o dotaci od města a vzal si speciální úvěr pro oběti povodní s dvouprocentním úrokem,“ přiblížil způsob financování Josef Janošík.

A co by podle něho zabránilo dalším povodním? „Ve městě se staví nová lávka, ta stará prý brzdila odtok vody. Podle mě by se pravděpodobně vyplatila investice do protipovodňových zábran. Obecně ale povodně způsobuje přeměna krajiny. Takže kdyby tu byly rybníky, bažiny a mokřady jako dřív, voda by se měla kam vsáknout, a riziko záplav by se tím pádem snížilo,“ nahlas se zamyslel Janošík.